Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kazatelé ašského sboru

Od roku 1970, kdy se stal ašský sbor samostatným sborem církve BJB


ObrazekAlois Boháček

(26.6.1971)

Kazatel ašského sboru od září 2000 – dosud.

ObrazekVladimír Hejl

(30.12.1942)

Kazatelem ašského sboru od května 1995 do září 2000.

ObrazekVladimír Vacek

(25.12.1923 - 14.12.2002)

Kazatelem ašského sboru od října 1991 do května 1995.

ObrazekJán Katušťák

(22.5.1950)

Kazatelem ašského sboru od července 1989 do září 1991.

ObrazekJiří Legierski

(23.11.1926 - 26.11.1997)

Kazatel ašského sboru od prosince 1988 do července 1989.

ObrazekFrantišek Kolařík

(1.8.1927-10.12.1994)

Kazatelem ašského sboru od roku 1977 do prosince 1988.

ObrazekVladimír Vacek

(25.12.1923 - 14.12.2002)

Kazatelem ašského sboru od r. 1970 do r. 1977.

 

Alois Boháček

(26.6.1971)

Kazatel ašského sboru od září 2000 – dosud.

Kazatel Alois Boháček se narodil v české vesnici Svatá Helena v Rumunsku ve věřící baptistické rodině. Jeho otec AloisObrazek a matka Olga, rozená Sauerová, byli soukromě hospodařící rolníci. Otec ještě také pracoval jako horník v místních rudných dolech. Při tom byl po celých třicet let laickým kazatelem a správcem sboru baptistů na svaté Heleně. Alois se vyučil na středním učilišti ve městě Moldova Noua důlním elektrikářem (1987-1989).

Svůj život vydal Pánu Ježíši již ve čtrnácti letech a v roce 1987 byl pokřtěn kazatelem Nikolajem Racou v baptistickém sboru na Svaté Heleně. Zde se zapojoval do služby jako vedoucí mládeže a člen sborového orchestru.

V dubnu 1992 přijel do země svých předků – České republiky – a usadil se v Chebu. V prosinci 1992 se oženil s Květou Švejdovou. Narodily se jim děti Veronika (1994), Pavlína (2000) a Radek (2001). Bratr Alois Boháček se aktivně zapojil do života a práce chebského sboru. Obnovil tamburášský kroužek a stal se jeho dirigentem. Později se také stal učitelem nedělní školy, diákonem, členem staršovstva a laickým kazatelem. V letech 1994 – 1997 absolvoval Dálkový teologický seminář BJB.

Na podzim 1999 po delším duchovním zápasu bratr Boháček poslechl Boží volání ke kazatelské službě a přijal nabídku Ašského sboru k této práci. 1.9.2000 se stal kazatelem Ašského sboru.

na začátek stránky


Vladimír Hejl

(30.12.1942)

Kazatelem ašského sboru od května 1995 do září 2000.

Bratr kazatel Vladimír Hejl se narodil v Praze. Jeho rodiče Karel a Růžena, roz. Kaštánková, pocházeli ze starých evangelickýchObrazek rodin. Otec byl z východních Čech, matka z Českomoravské vysočiny. Otec pracoval v Praze jako zedník a matka jako technická pracovnice. Po druhé světové válce se matka v zaměstnání seznámila s členkou pražského vinohradského sboru BJB. Začala pravidelně navštěvovat sborová shromáždění, k nimž přizvala i svého bratra Františka Kaštánka s manželkou. Všichni tři po krátké době uvěřili v Pána Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele a byli pokřtěni kazatelem Cyrilem Burgetem. V roce 1948 zemřel po těžké nemoci Karel Hejl a manželka zůstala s dítětem sama. Malý Láďa vyrůstal prakticky v rodině svého strýčka Františka Kaštánka. Od dětství žil v prostředí vinohradského sboru. Po ukončení osmiletky se vyučil nástrojářem a pracoval ve strojírenském podniku. Po vojenské prezenční službě nastoupil do stavebního podniku, kde pracoval pod vedení svého strýčka Františka Kaštánka jako dílovedoucí ve stavebnictví a později jako stavbyvedoucí velkých staveb, a to až do nástupu do kazatelské služby.

Od mládí pracoval velmi intenzivně ve vinohradské mládeži. V roce 1958 byl pokřtěn kazatelem Milošem Šolcem st. V roce 1966 se oženil s Julií Knoblochovou, členkou Jednoty českobratrské v Karlových Varech. Narodily se jim tři děti – Vladimíra (1967), Daniela (1974) a Martin (1978). V roce 1985 si vzali do pěstounské péče tři sirotky ze Slovenska a v roce 1999 si opět vzali do pěstounské péče tříletého Michala.

V roce 1969 se bratr V.Hejl s manželkou připojili ke skupině mladých členů vinohradského sboru, kteří měli posílit řady členů sboru pankráckého. Pro úbytek členstva hrozilo totiž tomuto obecenství, že mu bude Státním úřadem pro věci církevní odňat statut samostatného sboru. V roce 1978 se vrátil s rodinou zpět do sboru na Vinohradech.

Bratr Vladimír Hejl se vždy se zápalem a v plném nasazení zúčastňoval práce nejen v mládeži, ale i jako dospělý v celém sborovém životě. Ve staršovstvech pankráckého i vinohradského sboru působil prakticky bez přerušení od roku 1964 do roku 1994. Jeho životním údělem při práci na Božím díle jsou jeho organizační schopnosti a kvalifikace stavaře. Ve všech čtyřech sborech, kde žil a po roce 1994 působil jako kazatel, ho čekaly náročné úkoly při rekonstrukcích a úpravách sborových budov. Bylo to v letech 1974-1976 ve sboru v Praze4 Na Pankráci, vyčerpávající práce ho čekala na přístavbě modlitebny vinohradského sboru, velké úsilí musel věnovat rekonstrukci sborového domu v Bělé pod Bezdězem, ve sboru v Aši se při rekonstrukci budovy musel potýkat i s řadou finančních problému a totéž, byť v menší míře, ho čekalo i ve sboru v Pardubicích.

Přes značné pracovní vytížení se bratru Hejlovi podařilo v několika letech absolvovat biblické kurzy v rakouském Edelweisu-Heiligenkreuz. Již začátkem devadesátých let prožil bratr Vladimír Hejl volání svého Pána ke kazatelské službě. V roce 1995 nastoupil do ašského sboru, kde působil do roku 2000. Potom změnil zejména s ohledem na zdravotní stav synka Michal svoje působiště a přijal kazatelské místo v Pardubicích. V roce 2003 byl zvolen místopředsedou VV BJB. Počátkem roku 2004 bratr Hejl odešel do důchodu. 25. dubna 2004 byl zvolen za kazatele pro pastoraci vinohradského sboru.

na začátek stránky


Ján Katušťák

(22.5.1950)

Kazatelem ašského sboru od července 1989 do září 1991.

Bratr kazatel Ján Katušťák se narodil ve slovenských Dvorech nad Žitavou. Pochází z rodiny maďarských Slováků, Obrazekkteří se po druhé světové válce přistěhovali z Maďarska na Slovensko a později do Čech. Usadili se v Moravském Šternberku, kde byl sbor „Křesťanských sborů“. Rodiče Jána Katuštáka byli jeho členy. Bratr Katušťák pochází ze čtyř sourozenců. V Brně se vyučil elektromechanikem, zde také navštěvoval společenství Křesťanských sborů. V roce 1966 uvěřil a byl v Brně v témž společenství pokřtěn bratrem dr. Zemanem. V roce 1982 se oženil s Marcelou Jersákovou ze Šumperka ze sboru BJB. Narodily se jim čtyři dcery. Tady se též stal členem sboru. Bratr Ján Katušťák toužil pracovat v církvi, absolvoval dálkový dvouletý teologický seminář BJB. Když byl sbor v Aši bez kazatele, zvolili si bratra Katušťáka (1989-1991). Pro věroučné neshody, které ve sboru vznikly nově přijatými členy, a pro neustále se zhoršující situaci ve sboru bratr sbor opustil, protože tento problém byl v tu chvíli nad jeho síly. Nějakou dobu zůstal mimo sbor, ale po příchodu bratra Vladimíra Hejla do kazatelské služby v Aši se vzniklá situace opět řešila a bratr Katušťák se stal opět členem ašského sboru.

zpět


Jiří Legierski

(23.11.1926 - 26.11.1997)

Kazatel ašského sboru od prosince 1988 do července 1989.

Bratr kazatel Jiří Legierski se narodil v beskydské vesnici Lubně v dělnické rodině. Otec Pavel a matka Adela, rozenáObrazek Jenknerová, byli náboženství evangelického. Otec pracoval v ostravské továrně na výrobu ledku práce v nebezpečném prostředí mu způsobila těžkou otravu a nakonec smrt, když bylo Jiřímu něco přes deset let.

Prostředí, ve kterém Jiří vyrůstal, bylo duchovně značně různorodé. Především tu byl vliv spiritismu, kterým byli zasaženi rodiče. Z toho jim pomohlo pozvání otcova bratra na evangelizační shromáždění, při kterém sloužil kazatel Cyril Burget. Oba rodiče uvěřili a byli pokřtěni kazatelem Josefem Dvořákem v řece Ohře. Po otcově smrti se s nevlastním otcem vrátil do rodiny opět vliv spiritismu. Maminka i Jiří přestali navštěvovat shromáždění v baptistickém sboru a Jiří byl konfirmován ve sboru Českobratrské církve evangelické. Po několika rozháraných letech začal i s maminkou znovu navštěvovat baptistický sbor v Ostravě. Po dvou letech duchovního zápasu odevzdal svůj život Ježíši Kristu a byl dne 19.1.1943 pokřtěn v rokytnickém sboru kazatelem Josefem Dvořákem.

Po válce se marně pokoušel dostat na průmyslovou školu – Boží plán s ním byl jiný. Jiří byl vyzván ke studiu na znovuotevřeném baptistickém semináři a úspěšně jej absolvoval v roce 1950.

V roce 1949 uzavřel sňatek se sestrou Annou Červinkou z rodiny volyňských Čechů – reemigrantů, kteří se po návratu do vlasti usídlili v okolí Lovosic. Manželům Legierským se narodily tři děti, Jiří (1950), Drahomíra (1952) a Pavel (1960).

Po skončení studia nastoupil bratr Legierski vojenskou prezenční službu a zde ho Pán podrobil velké zkoušce víry. Jiří měl mimořádné fyzické předpoklady pro lehkou atletiku, a tak se na vojně propracoval až mezi špičky vrcholového sportu v běhu na dlouhé tratě. Byl rovnocenným soupeřem i takovým atletům, jako byl Emil Zátopek. Po skončení vojenské služby se vrátil k rodině do Lovosic, kde byl sbor právě bez kazatele (kazatel Bureš byl uvězněn) a očekával, že sbor ho požádá o službu. Nestalo se tak a tento fakt spolu se sportovními úspěchy ho naháněl stále víc do světa, až k přemýšlení o ateizmu. V té době se uvažovalo o reprezentaci na OH v Melbourne v roce 1956 ( z té sešlo) a pak v Římě v r. 1960. Bratr Legierski si začal uvědomovat, že není možno sloužit dvěma pánům. Rok 1957 byl dobou největšího duchovního zápasu. Tento zápas byl ukončen dopisem Ústřednímu výboru tělovýchovy a sportu v němž píše: „…nepočítejte se mnou v reprezentaci, celou svou sportovní kariéru pokládám za zradu na svých ideálech a na Ježíši Kristu, vracím se k víře v Ježíše Krista, jako osobního Spasitele, kterému teď patří celý můj život“. Tímto rozhodnutím skončila jeho sportovní kariéra a Jiří se mohl plně oddat službě Pánu Ježíši. Byl zvolen jako správce sboru v Žatci, kde spolupracoval s kazatelem Vladimírem Marešem. Ten tehdy po propuštění z vězení nesměl vykonávat ani práci laického kazatele. Během svého působení v Žatci studoval bratr Legierski večerní průmyslovou školu stavební. V roce 1962 odešel s rodinou do Ostravy, kde pracoval v dolech, ale přitom působil jako laický kazatel. V Ostravě dokončil průmyslovou školu, ovšem už s tím, že tuto profesi vykonávat nebude. V roce 1966 byl zvolen kazatelem ostravského sboru. Režim ve státě se v této době trochu uvolnil, a tak se podařilo za jeho působení uspořádat konferenci sborů BJB v Ostravě. Byla pořádána společná evangelizační shromáždění s účastí až 1000 posluchačů. Současně bratr intenzivně studoval angličtinu, takže byl brzy schopen překládat proslovy zahraničních návštěv, ale také navazovat kontakty v zahraničí. Byl zvolen předsedou evangelizační komice BJB.

Bratr pokračoval ve velké a široké aktivní práci i ve sboru v Teplé, kde se stal kazatelem od 1.1.1992. Zde mohl pracovat po tři roky, o kterých sám pověděl, že to byla lét radostné služby, kdy se práce slibně rozvíjela. Už v Ostravě se bratr stal předmětem velkého zájmu tajné bezpečnosti, který v Teplé pokračoval. Situace vyvrcholila odebráním souhlasu k výkonu duchovní služby k 1.1.1975. Po odejmutí souhlasu musel bratr zároveň odstoupit ze všech funkcí v BJB (evangelizační komice, oblastní rada BJB).

Následující období nebylo lehké a leckdo by asi za takových okolnosti rezignoval. V Teplé a okolí, když zaznělo jeho jméno, nebylo možné najít zaměstnání. Podobně tomu bylo s bytem. Bratr tedy odešel sám, bez rodiny do Jablonce, kde si našel práci a zároveň pomáhal na stavbě modlitebny. Byl zvolen kazatelem sboru v Liberci, státní souhlas však nedostal. Možnost využití bytu správce v nové modlitebně v Jablonci mu byla přímo zakázána okresním církevním tajemníkem. Určitým řešením se nakonec ukázalo přestěhování do Ostravy, kde po čase obdržel souhlas ke službě laického kazatele. Bezvýsledné však zůstávaly pokusy o získání souhlasu ke kazatelské práci ve sborech v Kroměříži či Vysokém Mýtě. V roce 1981 se bratru otevřela cesta pro návrat do Teplé, kde se podařilo získat pro něho souhlas ke službě laického kazatele. Když byla potřeba kazatelské výpomoci v Aši, ochotně zde zastupoval bratra kazatele Kolaříka, který byl nemocný. V roce 1988 nastoupil v Aši do kazatelské služby a setrval do poloviny roku 1989. Podobně tomu bylo ve Vysokém Mýtě, kde působil od začátku roku 1990 přes dva roky.

V době změn ve společnosti od listopadu 1989 se bratr velice aktivně zapojil do veřejného života (byl jedním z prvních mluvčích Občanského fóra v Teplé), zároveň však všude, kde byla příležitost, rozvíjel misijní aktivity ve velkém rozsahu. Stal se misijním tajemníkem BJB a v rámci této činnosti přeložil z angličtiny řadu duchovní literatury. Po odchodu kazatele Miroslava Jersáka ze sboru v Teplé v květnu 1993 přijal zde řádnou službu kazatele. K 1.1.1996 se osamostatnila stanice ve Staré Roli a bratr Legierski se ujal administrování nového sboru do nástupu kazatele. Koncem roku 1996 ve svých sedmdesáti letech oznámil tepelskému sboru, že končí aktivní kazatelskou službu. Za rok poté si jej Pán náhle povolal k sobě ve věku 71 let.

na začátek stránky


František Kolařík

(1.8.1927-10.12.1994)

Kazatelem ašského sboru od roku 1977 do prosince 1988.

Bratr kazatel František Kolařík se narodil v Hulíně jako jeden ze šesti dětí v chudé katolické rodině. Rodiče: Josef Kolařík, Obrazekmatka Marie, rozená Mikulková. Když mu bylo dva a půl roku, jeho otec zemřel a matka živila celou rodinu prací u místních sedláků. Rodinnou výchovou a výrazně katolickým prostředím v něm uzrál odpor k jinověrcům. Až v dospívání a v souvislosti s válkou se jeho postoj začal měnit. První svědectví o Pánu Ježíši slyšel od člena baptistického sboru v Kroměříži Aloise Obdržálka, svého švagra. Začal navštěvovat sborová shromáždění, kde tehdy kázal bratr C. Burget, ale pro odpor rodiny přicházel jen občas. Po třech letech se zúčastnil v srpnu 1945 celostátní konference BJB v Rokytnici u Vsetína. Po kázání kazatele Vaculíka odevzdal svůj život Pánu Ježíši. Po tomto rozhodnutí byl vyhoštěn z domova, on však svoje rozhodnutí nezměnil. Dne 29.6.1946 byl v Kroměříži pokřtěn kazatelem C. Burgetem. Ještě týž rok chtěl jít studovat na biblický seminář v Praze, nebyl však přijat. Šel tedy do učení a vyučil se elektromechanikem.

V kroměřížském sboru se František Kolařík zapojil do práce mládeže, pěveckého sboru a ve volném čase rozdával letáky. Se svou touhou pracovat na Božím díle se později svěřil kazateli Josefu Dvořákovi a ten mu doporučil, aby začal kolportovat Bible a biblickou literaturu jako nejlepší životní školu a přípravu ke studiím na semináři. František se touto radou řídil a po zaměstnání se cele této činnosti věnoval. Od ledna 1948 se stal misijním pracovníkem a kolportérem Biblí. Z počátku působil v Kroměříži, pak v Ostravě, ve Zlíně a v roce 1949 krátce pracoval v Praze pod vedením kazatele C. Burgeta.

V té době se do západních Čech přistěhovalo mnoho českých rodin z Rumunska. Mezi nimi byla i řada baptistických rodin, které se usídlily v okolí Chebu a Aše a začaly se scházet ke společným shromážděním. Duchovní práce se začala rozvíjet a v květnu 1949 se Cheb i Aš staly kazatelskými stanicemi pražského vinohradského sboru. Na pomoc bratřím do Chebu poslal kazatel Cyril Burget Františka Kolaříka, který se horlivě ujal nejen duchovní práce, ale i organizačních záležitostí. V září 1949 obdržela chebská stanice povolení k veřejným shromážděním. V témže roce zavedl bratr Kolařík pravidelná shromáždění i v Sokolově. V lednu 1950 stačil ještě zajistit novou a větší shromažďovací místnost v Chebu a v Aši opuštěnou starší vilu, která byla upravena na modlitebnu. Jeho intenzivní a úspěšná činnost byla úřadům trnem v oku a bratru Kolaříkovi byl v únoru 1949 odňat souhlas ke službě Božím slovem. V únoru 1950 (v jeho 23 letech) byl zatčen a souzen za protistátní činnost. Podmínečně byl z vězení propuštěn po pěti letech a čtyřech měsících.

Po návratu z vězení se v roce 1955 oženil se sestrou z ašské kazatelské stanice Lýdií Slámovou. V roce 1958 adoptovali syna Jiřího.

Během dvanácti let života v Aši se bratru Kolaříkovi po několika pokusech podařilo v únoru 1967 získat státní souhlas ke službě laického kazatele. Brzy potom byl kroměřížským sborem zvolen za kazatele, svoji práci tam začal v lednu 1968. Avšak státní souhlas ke službě řádného kazatele obdržel až 1.12.1968. Jeho přičiněním získal kroměřížský sbor dům pro modlitebnu. V roce 1973 byl povolán ke službě v pražském vinohradském sboru. Když v roce 1977 zůstal sbor v Aši bez kazatele, rozhodl se s manželkou pro návrat do místa, s nímž byly spojeny mnohé rozhodující události jeho života. V ašském sboru působil až do ukončení aktivní kazatelské služby v roce 1988. Tím ale neskončila jeho aktivní práce pro svého Pána Ježíše. Po převratu v roce 1989 se začal opět věnovat kolportérství. Prodával Bible a křesťanskou literaturu před ašským obchodním domem.

Bratr kazatel František Kolařík zemřel v Aši ve věku 67 let.

na začátek stránky


Vladimír Vacek

(25.12.1923 - 14.12.2002)

Kazatelem ašského sboru od října 1991 do května 1995.

Kazatelem ašského sboru od r. 1970 do r. 1977.

Bratr kazatel Vladimír Vacek se narodil ve Staré Boleslavi. Jeho rodiče Josef Vacek a Růžena, roz. Titěrová byli členy ObrazekCírkve českobratrské evangelické. Vladimír měl tři sourozence. Matka a dva jeho bratři se později stali členy Křesťanských sborů a Vladimír zůstal v CČE. Za války, kdy pracoval v severních Čechách, se setkal s bratrem Jindřichem Kubalíkem a rovněž začal navštěvovat Společenství křesťanských sborů. Po válce našel zaměstnání v Praze a v roce 1949 odešel za prací do Aše, kde pracoval v textilní továrně. V roce 1950 se oženil s děvčetem ze sudetoněmecké katolické rodiny, Leopoldinou Brandnerovou z Aše. V manželství se jim narodily děti Tomáš (1952) a Rut. V roce 1954 utrpěl dvouletý Tomáš těžký úraz a lékaři pochybovali o jeho životě. Tehdy se Vladimír v modlitbách cele spolehl na Boží pomoc a dítě se uzdravilo. To byl pro něho rozhodující okamžik, kdy odevzdal svůj život Pánu Ježíši. Připojil se k baptistům, kteří již měli svá shromáždění v Chebu a dne 18.6.1954 byl v Praze pokřtěn kazatelem Stanislavem Švecem. Stal se také členem chebského sboru. V té době již i v Aši vznikal malý sbor, který se stal kazatelskou stanicí Chebského sboru. Bratr Vacek se ihned zapojil do duchovní práce. Od roku 1958 sloužil jako laický kazatel a po vzniku samostatného ašského sboru v roce 1970 byl zvolen za řádného kazatele. Sboru v Aši sloužil do roku 1977, kdy nastoupil do kazatelské služby sboru BJB v Teplé. Zde působil dva roky a v lednu 1980 přijal místo kazatele BJB v Lovosicích, kterému sloužil osm let. V roce 1988 odchodem do důchodu svoji aktivní kazatelskou činnost ukončil. Vrátil se s manželkou zpět do Aše, kde ještě ve sboru vypomáhal podle zdravotních možností. Když v roce 1991 zůstal Ašský sbor bez kazatele, vzal bratr tuto službu a to až do května 1995, kdy nastoupil nový kazatel do ašského sboru. Kazatel Vladimír Vacek zemřel v Aši ve věku 79 let.

na začátek stránky