Křesťanství - to není nic pro slabochy
2.epištola. Tesalonickým 2, 13.-17
Vážení a milí přátele, bratři, sestry, milí posluchači Božího slova, žijeme v době, v níž se považuje za moderní TVRDIT, že křesťanství je pouze a jen pro babičky a dědečky. Ano, pro ty, kteří jsou staří, unavení životem, slabí, bezmocní a také hlavně bez odvahy a kuráže. Souhlasíte s tím? Já ne. A to proto, že to je lež. Křesťanství se totiž bez odvahy v žádném případě neobejde. Stejně tak se neobejde bez síly a moci v životě člověka. Křesťanství totiž není nic pro slabochy. A to je i téma tohoto dnešního kázání, které chci na základě pravdy Božího slova předložit i před vás. Pravdou totiž dodnes zůstává to, že člověk, který si říká křesťan, se musí vykazovat velikou silou a odvahou. Bez toho to nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Pojďme se proto ve třech hlavních bodech dnešního kázání na tuto pravdu podívat.
I. Obrovskou sílu, odvahu neboli kuráž potřebuješ k tomu, aby sis přiznal, že jsi hříšný. Pokud tak neučiníš, nikdy se nemůžeš stát křesťanem. Člověk se totiž od Pána Boha vzdálil a návrat k němu je možný pouze a jen na základě uvědomění si a uznání, že jsme hříšnými lidmi. A co myslíte, proč tolik lidí kolem nás, včetně našich spolupracovníků, spolužáků a dokonce našich
blízkých rodinných příslušníků tak dodnes neučinilo? Proč se dosud nesklonili před Bohem a nezvolali podobně jako onen celník z Lukášova evangelia: „Bože, buď milostiv mně hříšnému?“ Snad proto, že je to příliš lehké a jednoduché? Ne! Právě naopak. Protože to bylo, je a zůstane velmi těžké. Ano, protože to není nic pro slabochy. Přijít a vyznat před Bohem své provinění to je velmi těžká úloha. Ten, kdo to ale dokázal, je živým důkazem toho, že v jeho životě byla a je obrovská kuráž. Když si vezmete to, že mnozí lidé přišli se svými hříchy ke Kristu z rodin, které je za to přestaly milovat, a v některých případech se jich i zřekly a přestaly je považovat za členy rodiny, tak musíme v bázni Boží žasnout nad mocí, silou a kuráží, která se vyznačovala v jejich životech. Kdo by jim mohl vytknout, že to jsou slaboši? Pravdu ohledně tohoto klamu je zapotřebí hledat na úplně jiné rovině. Zde jsou tři důkazy:
1. Bez potřebné odvahy si mnozí lidé namlouvají, že jich se to vůbec netýká.
Ano, že oni ne, že nemohou přijít a vyznat své hříchy a že oni nemusí nic vyznávat. Ale to není pravda. Bible říká: „Všichni jsme zhřešili a ztratili slávu Boží.“ A proto tvrdit, že se tě to netýká rovná se tomu, že nemáš ve většině případech sílu k tomu, abys tak učinil. Člověk v sobě nemůže najít tu odvahu, aby vstal, šel a vyznal: „Pane jsem hříšný člověk.“ Jeden z lotrů visících na kříží vedle Pána Ježíše, je dodnes živým svědkem toho, jak je to těžké. Zatím, co Kristu vyznával své hříchy, tak ten druhý ne a ne najít potřebnou kuráž. Proto chci říci všem vám, kteří i přes veškerou tu tíhu s tím spojenou, jste to zvládli, že nepatříte mezi slabochy. Mezi slabochy patří v Božích očích ti, kteří místo, aby přešli do řad těch silných a odvážných, kteří své hříchy vyznávají, tak se raději vymlouvají, že s nimi to nemá nic společného.
2. Bez potřebné odvahy se mnozí rozčilují na všechny ty, kteří jim vypráví o Pánu Ježíši a o možnosti odpuštění. Ano, mnozí lidé rozčíleně říkají: „Kdybych chtěl, tak bych si to zjistil sám.“ Ale už nikdo nechce říci, proč tak dosud neudělal. Léta běží, Boží milost se krátí a člověk stále váha s obrácením se k Bohu. Proč? Protože to je lehké? Ne. Právě proto, že to je hodně těžké. A člověk nenachází odvahu přiznat si svou slabost. Raději se, v touze ji zastřít, pohoršuje na ty, kdo mu s tím chtějí pomoci.
3. Bez potřebné kuráže se mnozí před křížem Pána Ježíše schovávají místo, aby šli a před ním své viny svrhli. Proč? Protože k tomu nemají potřebnou sílu. Mnoho lidí dnešní doby všude kolem nás zalézá do úkrytu a bojí se vylézt. Bojí se zvěsti o Ježíši Kristu. Bojí se také i míst, kde se káže Boží slovo. Lidé říkají: „Dejte mi svatý pokoj se všemi těmi křesťanskými bohoslužbami.“ A nedivme se jim. Je to pro ně velice těžké vyjít na světlo. Však si jistě každý z nás vzpomeneme na to, jak těžké to bylo pro nás. Bible o Božím slově říká, že je jako meč ostrý na obě strany. A právě před ním se člověk schovává všude možně. Já si vzpomínám, jak jsem měl (před svým obrácením) v kostele na balkoně svůj koutek, kde jsem se cítil během kázání bezpečně, protože ta zvěst Božího slova ke mně až tak nedoléhala. A to jenom proto, že jsem neměl odvahu vynést stav svého srdce na světlo. O to víc si vážím všech těch, kteří tak již učinili a stejně tak i všech vás, kteří tuto sílu v sobě začínáte objevovat a přicházet pod světlo Božího slova. A radost, o které jsme četli dnes v ep. Tesalonickým, je velice podobná. Apoštol Pavel v tom 13.-14. verši říká: „My však musíme stále Bohu za vás děkovat, bratři milovaní Pánem, protože si vás VYVOLIL ke spáse a posvětil Duchem a Vírou v pravdu. A to evangeliem. Všimli jste si? Apoštol Pavel je nadšen a děkuje Pánu Bohu za všechny ty, kdo v sobě našli tu Bohem jim danou odvahu k přiznání a k vyznání svých hříchů. Jak nádherná pravda utvrzující nás v tom, že křesťanství vyžaduje odvahu.
II. Obrovskou sílu, odvahu, neboli kuráž potřebuješ k tomu, abys po té, co vyznáš své hříchy, požádal Pána Ježíše Krista o odpuštění, spasení a abys mu následně vydal celý svůj život. Jestli pak ale víte, proč se ani toto neděje v dnešních dnech ve velkém kolem nás? Proč se lidé v této době plné nejistoty a strachu z budoucnosti neutíkají ke Kristu, který má moc je skrýt, jak sám řekl, jako slepice kuřátka pod svá křídla? Snad proto, že to je lehké přijít a poprosit o spasení? Ne. Ale proto,že to je hodně těžké. A to je dodnes důkazem toho, že křesťanství není pro žádné slabochy, ale naopak. Je to pro ty, kteří v sobě najdou tu Bohem do nich vloženou sílu, aby se navzdory soběstačnosti a pýchy světa od všeho toho dokázali odpoutat a říci: „Pane Ježíši, prosím tě, přijmi mne. Už nechci žít v nejistotě a ve strachu. Já chci být tvým synem a dcerou. Chci se vrátit k tobě.“ Protože to ale vyžaduje hodně kuráže, tak ti, kteří ji nemají, volí raději jiné cesty. I zde poukáži na tři nich.
1. Bez kuráže mnozí lidé tohoto světa hledají záchranu u člověka. Své zraky neustále upírají k různým vědeckým výzkumům s přáním opřít o ně své obavy a strach. A na tomto základě se lidem zdá, že jsou silní a že o hodně přesahují všechny křesťany, kteří své životy vložili do rukou Božích a kteří své zraky upírají k Bibli. Člověk si už ale nechce přiznat, že sílu k tomu, přijít a také požádat o spasení a osvobození od svých hříchů, vlastně nemá!!
2. Bez odvahy mnoho lidí v dnešním světě hledá pomoc u samotného nepřítele ďábla. Žijeme ve světě, který je toho, více jak kdy jindy, svědkem. Lidé v pocitu ohrožení sahají po různých okultních praktikách. Navštěvují věštce, nechávají si předpovídat budoucnost z karet, stávají se otroky horoskopu atd.“Ale proč?“ ptám se. Proč raději nepřijdou a nevrhnou se do dnes ještě stále otevřené Boží náruče, v níž je dosud spasení? Protože to je pouze pro slabochy? Ne. Ale právě proto, že to není nic pro slabochy. Všichni přece víme, jak těžké je v této době, kdy se vám všichni smějí, že věříte bibli, jí stále věřit. Proto si vážím všech, kteří to dokázali. A všechny ostatní, kteří o tom uvažují, vybízím: „Nenechte se odradit.“
3. Bez kuráže mnoho lidí hledá záchranu v pouhém náboženství. Pokud je, přátele drazí, něco v této době alarmujícího, pak to je bezpochyby právě i toto nebezpečí. V mnoha lidech převládá pocit, že vložit se do Božích ochranných rukou a přijmout od něho spasení a odpuštění hříchů znamená přijmout pouze formálně nějaké to náboženství. Ano, že stačí, když byli v dětství pokřtěni, později konfirmováni, že se od té doby od církve nijak zvlášť názorově nevzdálili a že vnitřně udržují nějakou tu sounáležitost. Proč ale nejdou dál? Proč neřeknou: „Pane, nejen moji rodiče, ale JÁ osobně tě prosím za to, abys očistil můj život, protože JÁ osobně jsem si vědom toho, že potřebuji tvé spasení! A proč se to děje tak těžko dokonce i u těch, kteří celá léta navštěvují kostely? Protože opak je těžký, přátele drazí. Víte, je velice lehké přicházet do církve, souhlasit s ní, dokonce ji i podporovat, ale to, co je velice těžké, je osobně přijít k Pánu Ježíši a požádat ho o spasení, na jeho základě se dát pokřtít a odevzdat Bohu celý svůj život. Apoštol Pavel, když říká, že děkuje Bohu, tak jasně říká, že je to za ty křesťany, kteří nejen byli Bohem vyvoleni ke spáse, ale také skrze evangelium Kristem povoláni. A to ne jen tak k nějakému náboženství, nýbrž k tomu, aby došli Kristovy slávy. Vnímáte ten rozdíl a zároveň i další důkaz toho, že křesťanství je pro odvážné lidí?
III. Obrovskou sílu, odvahu neboli kuráž potřebuješ k tomu, abys v tomto světě jako křesťan žil. Víte, pokud by kdokoli dosud tvrdil, že vyznání hříchů, pokání a prosba za odpuštění a spasení není až tak těžká věc a že je skutečně pouze pro slabochy, pak v této fázi bude muset zmlknout. Protože žít křesťanským životem v tomto světě je velice těžká věc. Zachovat si čisté duchovní roucho ve špíně tohoto světa je nadlidský úkol. Pokud by ale přece někdo tvrdil opak, pak ať nám zodpoví následující otázky: Proč se jako křesťan nechová? Proč nežije jako dítě nebeského otce? Proč navzdory tlaku světa nežije v čistotě, spravedlnosti, radosti, lásce, pokoji a pokoře? Odpověď je i zde velmi jednoduchá. Protože nemá potřebnou sílu k tomu, aby tak žil. I zde uvedu několik důkazů:
1. Bez potřebné kuráže mnozí, takzvaní křesťane, nenachází odvahu, aby se přiznali k tomu, že jsou věřící. Víte, ono totiž v dnešní době, abyste někde řekli, že jste věřící, vyžaduje hodně odvahy. Víc než si všichni dohromady myslíme. Abyste beze strachu kdykoliv a kdekoliv řekli, že v neděli chodíte do kostela a že si čtete bibli a modlíte se, to vyžaduje hodně velikou dávku kuráže. A tu slabí lidé nemají. A přitom všem můžete být vysokoškoláci a nebo lidé v plné vitalitě mládí. Ale stejně tak můžete být staří, nemocní nebo zcela vyčerpaní a zesláblí a prýštit touto odvahou. Proč? Protože jsi křesťan, který tu sílu má.
2. Bez potřebné kuráže mnozí, takzvaní věřící, nenajdou odvahu ke křesťanskému mluvení a jednání v tomto světě. Víte, mluvit a jednat ošklivě není velký problém. K tomu nepotřebuješ moc odvahy ani síly. To zvládne bez problému i malé dítě. Jednou šel parkem otec s malým synkem, který mluvil velmi sprostě. Míjel je muž, který se zastavil a onomu otci řekl: „Vidím, že sprostá mluva jde vašemu dítěti velmi dobře. A co modlit, už se také umí?“ Otec odpověděl: „Modlit se ještě neumí. Na to je ještě moc malý!“ Zvláštní, že? Ale ono to někdy nejde, ani když člověk vyroste. Všude kolem nás samá vulgarita. Proč? Protože lidé na slušná slova a chování nemají sílu. Další důkaz toho, že mluvit křesťansky není záležitost slabochů, nýbrž silných a duchem svatým zmocněných lidí.
3. Bez potřebné kuráže mnozí, takzvaní věřící, nenajdou odvahu ke křesťanskému manželství. Proč? Snad proto, že to je snadný úkol? Nemyslím si. Ale právě proto, že to je velmi těžký úkol. Bible říká: Netáhněte jho s nevěřícími. A zkušenosti jsou v dnešní době jaké? Žel, v mnoha případech právě opačné. Mladí vstupují do smíšených manželství, věřící s nevěřícím, a za slabochy pokládají ty, kteří tuto odvahu v sobě nenajdou. Ale opak je pravdou. Síla se zračí právě u těch, kteří dokáží zůstat věrni Božímu slovu. Už proto, že odolat oslňující kráse, která žije v nevázanosti a od chvíle seznámení ti neklade žádné tělesné bariéry, je nadlidský úkol. Proto jsem hrdý spolu s apoštolem Pavlem na každého, kdo toto dokázal a dodnes dokazuje.
4. Bez potřebné kuráže mnoho takzvaných věřících nenajde odvahu ke křesťanské výchově dětí v rodině. Každý rodič ví, s čím vším dokáží jeho děti k němu přijít a co všechno si dokáží vynutit. A v té chvíli jsme postavení před otázku: Dáme mu to? Dovolíme mu to? Pustíme ho tam? A na tom, jak se zachováme, je krásně vidět to, jak velikou máme nebo nemáme křesťanskou odvahu. Častokrát rodiče přivírají oči nad tím či oním názorem, přáním, slovem nebo činem svého dítěte. Jindy se zase dělají, že nic neslyšeli. Ale proč? Proč nenachází odvahu říci: To není pro tebe dobré, správné, užitečné, biblické? Proč nenachází odvahu zakročit a ochránit tak dítě včas? Protože to je velmi těžké. Važme si proto všech křesťanských rodičů, kteří ještě tuto sílu mají. Jsou to totiž vzhledem k dnešní nebezpečné době ti nejsilnější z nejsilnějších. A všechny vás, kdo tuto odvahu nemáte k ní zvu.
5. Bez potřebné kuráže mnoho, takzvaných věřících, nenajde odvahu ke službě Bohu tam, kde jsou. Ať už v práci, ve škole, doma v rodině nebo v církvi. Ano, je mnoho těch, kdo i v této době si myslí, že jsou silní, odvážní, ale přitom mrhají časem Boží milosti tím, že lenoší. A tak, kdo tvrdí, že být opravdovým křesťanem rovná se slabošství a nedostatku vitality, ať si vyzkouší, jaké to je být neohroženým svědkem Pána Ježíše Krista všude, kde právě je. Je lehké být anonymním křesťanem. Učedník Petr si to v době
zatčení Pána Ježíše vyzkoušel. Čteme o něm v písmu, že šel za ním zdaleka. Vnímejte - anonymně. Ale je velmi těžké vyjít a veřejně Bohu sloužit.
A tak končím otázkou:“Jsi křesťan nebo slaboch?“ Žádná třetí možnost není. A nezapomeň: Z křesťanů se stávají Boží děti, které z úst Pána Ježíše v posledním dni uslyší: „Pojďte, požehnaní, království vám připraveno od počátku světa.“ Kdežto z těch ostatních se stávají už dnes Boží nepřátelé, kteří z těch samých úst Božích uslyší slova: „Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného trápení.“ Přeji sobě i všem vám, mým dnešním posluchačům, aby nás ten blížící se den Kristův nalezl mezi opravdovými a neohroženými křesťany.
A toto mé přání je založeno na těch závěrečných slovech dnešního textu, kde stojí psáno: Nechť Pán Ježíš Kristus povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen.
