Svědectví o Boží záchraně
Pocházím z nevěřící rodiny. Do svých čtrnácti let jsem prakticky o Pánu Bohu nic nevěděl. Když se řeklo křesťanství, tak jsem si vybavil klečící staré lidí v chladném kostele, kteří se jen modlí. Nic pro mne.
V roce 2000 jsem byl na prázdninách u svého dědečka v Černé Hoře u Brna. Blízko dědečkovy chaty byl tábor, který vybudovali komunisté pro pionýry. Tábor koupil v roce 1999 americký misionář John a seznámil se s mým dědečkem. O těch prázdninách jsem se s ním díky dědečkovi seznámil i já a on mne pozval na začínající tábor. Říkal, že je křesťanský a že to tam bude fajn. Já si zase v hlavě říkal: „To je mi jedno, že je to křesťanský tábor, já se stejně modlit nebudu. Jedu tam, protože je tam hodně sportovního vyžití a je to kousek od dědečka.“
Když jsem přijel do tábora, tak jsem byl zvědavý, co to bude za lidi, ti křesťané. Byl jsem velice překvapen, jak se křesťanští vedoucí k sobě navzájem chovají a jak se chovají k nám. Nikdy jsem to nezažil. Povídali nám, že je změnil Pán Ježíš, že ho mají v srdci a žijí s Ním. Neměl jsem důvod jim nevěřit. Jejich život se mi líbil a chtěl jsem žít stejně jako oni. Měli opravdovou naději, jiskru v životě, měli odpovědi na to, co bude po smrti. Touto otázkou jsem se zabýval asi 3 roky před tím. Tady byla jasná odpověď.
Můj život byl do té doby prázdný a postrádal smysl. Pán Ježíš byl najednou tady a já jsem Ho chtěl poznat tak jako tito křesťané. U táborového ohně jsem ještě asi s patnácti dalšími v červenci roku 2000 odevzdal v modlitbě svůj život Bohu – Pánu Ježíši a prosil Ho, aby mi odpustil hříchy a naplnil mi prázdný život, abych mohl žít s Ním. Po modlitbě jsem čekal, že to nějak poznám, že pocítím změnu, že se mě Bůh nějak dotkne, ale nic takového se nestalo. Navzdory tomu jsem ale vědě, že to mé rozhodnuti, bylo opravdové. Vedoucí na táboře mě také potom ujistil, že nevadí, když teď nic necítím, že stačí když nechám Boha na sobě pracovat a uvidím… Měl pravdu.
Po mém příjezdu domů se můj život na chvíli vrátil do "starých kolejí", ale ne na dlouho.
S kamarádem, který uvěřil se mnou, jsme začali hledat nějaké obecenství křesťanů, ale nic u nás ve městě nebylo. Zkusili jsme to i v poloprázdném, chladném kostele, kde byly jen staré babičky, ale vnímali jsme, že pouhé odříkávání zpaměti naučených modliteb není to, co po nás Pán Bůh chce.
John nám slíbil, že za námi pošle jednoho mladého muže, Radka Kolaříka. S ním jsme začali duchovně růst. Za tři roky jsem mohl jet na tábor jako vedoucí a další tři roky jsem zde trávil celé léto službou mládeži.
Jako křesťané jsme v našem městě mohli duchovně růst. Začali jsme pořádat biblické kluby a nyní je v Kuřimi malý začínající sbor.
Pokřtěn jsem byl v roce 2005 ve svých devatenácti letech. Dříve jsem pokřtěn být nemohl, protože si to rodiče nepřáli. Báli se, že jsem upadl do nějaké sekty.
Již na střední škole jsem měl touhu jít na nějaký biblický seminář, kde bych poznal Pána Boha lépe. V té době ale v České republice žádný kvalitní a levný nebyl. Na konci mé střední školy se nově otevřel biblický seminář v Pelhřimově. Studenty přijímali na základě osobního rozhovoru. Já měl velkou touhu po mém Pánu v srdci, a tak jsem byl přijat jako jeden ze sedmi. Seminář trval dva roky a dal mi toho mnoho. Zatím jsem však nepoznal každodenní život s fungujícím sborem. Nikdy jsem to nezažil. Do sboru v Brně jsme občas jezdili jen jako ,,pasivní křesťan". Pán Bůh věděl, že potřebuji zažít sbor, ve kterém budu plně sloužit a budu aktivní služebník.
Po konci semináře nás studenty rozdělovali na praxe do sborů. Pro mě vybrali sbor v Aši. Aš pro mě nebyla tak cizí, protože jsem bydlel na biblickém semináři se studentem z Aše. Několikrát jsem tam s ním byl, ale kvůli té dálce od domova se mi tam moc nechtělo. V Aši jsem poznal sbor, kde se spolu schází všechny věkové skupiny - od dětí, dorostu, mládeže, střední generace, až po ty nejstarší. Je to sbor, kde vedle sebe písněmi oslavují Boha osmdesátiletí důchodci i malé děti, a tím dávají najevo, že Bůh je pro člověka důležitý v každém věku. Není jen pro staré a nemocné, ale i pro mladé a zdravé. V Aši mě bratři a sestry přijali s otevřenou náručí. Má praxe s bratrem kazatelem Aloisem Boháčkem mi velice prospěla a prospívá. Stále poznávám nové věci. Ašský sbor jsem si velice zamiloval a rozhodl jsem se tu zůstat i po ukončení mé roční praxe, protože jsem zde doma, dokud mi můj Pán Bůh neukáže jinak.
Martin J.
